Na shledanou, pane Blaire

27. června 2007 v 20:56 | PaulMan |  Události, komentáře
Za vlažné pozornosti médií i jejich čtenářů odchází jeden z nejlepších premiérů poválečné Británie.

Když v květnu 1997 nahrazoval v úřadu Johna Mayora, působil Tony Blair ve srovnání se svým předchůdcem jako zjevení. Podobně kontrastně vypadá srovnání jeho současné podoby s tou tehdejší - deset let není málo. Stačí se podívat na Česko: za těch deset let jsme se dostali od upachtěného klausismu až k relativně civilizovanému stavu a členství v NATO a EU, které obojí sdílíme právě s Velkou Británií.
Na ostrovech neexitují pevné termíny parlamentních voleb a střídání vlád. Zvykové právo určuje, že premiér vypisuje volby nebo se nechá vystřídat v úřadu víceméně tehdy, kdy dospěje k názoru, že přišel pravý čas. A nutno říci, že tuhle chvíli vystihl Tony Blair velmi dobře.

Přejedl se?

Zdá se totiž, že minimálně v jeho vlasti ho má momentálně každý plné zuby. Aspoň tak můžu soudit z toho, co si přečtu tady v srdci Evropy. Nepochopil jsem až tak úplně, proč vlastně. Nebyl to špatný předseda vlády, to vůbec ne. Británii se pod jeho velením dařilo. Do školství, do lidí ve školství investoval štědré částky - taková investice se vyplácí. Taky situace v britském zdravotnictví je teď na tom podstatně lépe, než před dekádou. Zaměstnanci dnes mohou na éru Margaret Thatcherové vzpomínat už jenom jako na pominulou noční můru.
Na druhou stranu jsou tady Spojené státy. Ten tolikrát citovaný "speciální vztah" Británie s USA se za Blairova vedení změnil téměř ve vazalství, aspoň při pohledu zvenčí. Otázku, nakolik měli ostrované vlastně na výběr (na jedné straně mocná země za oceánem, na straně druhé politický impotent EU, připomínající tlupu rozhádaných partají v polorozpadlém paneláku), přenechám povolanějším. A samozřejmě invaze do Iráku. Ta, asi protože je momentálně dost v módě na ni nadávat, je dnes asi nejčastěji citována jako Blairův prohřešek číslo jedna.
Ovšem mám podezření, že většina britských občanů dnes ani tak nekalkuluje klady a zápory Blairovy vlády, že jsou prostě unaveni jedním premiérem, na kterého se koukají už deset let. Je to další, u nás neznámý a postrádaný zvyk, občas vyměnit vládu ne proto, že by provedla něco moc zlého, ale prostě jen proto, aby se vyvětralo. Takový systém je nespravedlivý k některým státníkům, kteří toho pro svou vlast hodně udělali, ale je k nezaplacení právě pro onu vlast. A dnes na něj doplatil právě Blair.

Pan Bývalý premiér

Koneckonců, zase tolik truchlit nemusí. Řadový britský poslanec z něj byl jen několik hodin. Nyní už je z bývalého ministerského předsedy vyslanec OSN pro Blízký východ. Ne, že bych si myslel, že něco v této funkci dokáže (jednak proto, že v té části světa nikdo nic nedokáže aspoň do doby, než lidé přestanou používat ropu, jednak mu nejspíš někteří arabští soudruzi nejspíš rádi vysvětli, co si myslí o britských vojácích, umístěných v Basře a okolí), ale aspoň se má čím zaměstnat.
Proč tenhle článek vlastně píšu? Moc se mi nelíbí, jak se valná většina zpráv o dnešním odchodu Tonyho Blaira nese v duchu "No hlavně, že už jde pryč". Zasloužil by si trochu přívětivější mávání na rozloučenou. Jestli je historie jenom trochu spravedlivá, bude jednou právem hodnocen jako jeden z nejlepších premiérů, jaké Británie měla přinejmenším od Druhé světové války. Hodně štěstí v dalším životě, pane Blaire!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.