Dlouhá cesta domů

13. července 2007 v 16:48 | PaulMan |  C'est la vie
Urazit cca 70 kilometrů může být s ČD intenzivnější zážitek, než by jeden pomyslel.

Když jsme včera opouštěli tábor Wothanburg (report snad bude následovat), měli jsme o své cestě domů celkem fádní představy. Plán zněl: nastoupit v Chrastavě na osobák do Liberce, tam přestoupit na rychlík do Pardubic, v Turnově přestoupit na rychlík do Prahy a v Neratovicích vystoupit. Nic, na co by měl člověk ještě za dva dny vzpomínat.

Po kolejích...

První část cesty uplynula bez vzrušení. Jen mě trochu překvapilo, že se z osobáku do Liberce vyklubala celkem luxusní lokálka Die Bahn, vezoucí snad povinnou sadu archetypálních německých důchodců na cestách. Hladce jsme se vyhnuli pumpkám, umělým zubům a velkým kolečkovým kufrokrabicím a přeskočili v Liberci na rychlík. Až do Turnova se nedělo nic zajímavého.

...po silnici...

Když se z turnovského nádražního rozhlasu ozvalo, že "Na čtvrtou kolej vlevo přijíždí rychlík č. 947 z Tanvaldu do Prahy-Vršovic", nestačil jsem kulit oči na dvě spojené Krabičky (motorové vozy řady 810, pokud někdo nezná neoficiální názvosloví), šinoucí se pomalu a spokojeně k nástupišti. Ano, jsem zvyklý na poměry v severních Čechách, kde se sebere motorák s třemi vagónky a prohlásí se za rychlík, ale tohle snad bylo přece jen trochu moc. Nicméně situace se brzy vysvětlila, z Krabiček se vyvalily davy lidí a zamířily před nádraží, kde čekaly výlukové autobusy. To už i rozhlas potvrdil, že po kolejích se na dané trase pokračuje až od Mnichova Hradiště.
Po nalezení autobusu (pro příště: výlukový bus na trase Turnov - Mnichovo Hradiště se pozná podle cedulky "Náhradní autobusová doprava Turnov - Loukov"), přesunu do Mnichova Hradiště a cca dvacetiminutovém čekání na nádraží přisupěl vlak, vyplivl ty, co se pro změnu pokoušeli dostat na sever, naložil nás, přesunul mašinu a vyrazil zpět ve vlastních stopách. Koukali jsme z okna a říkali si, že půl hodinky zpoždění nás nezabije.

...nijak?

Dorazili jsme do Byšic, malé obce kousek od Všetat. Na vedlejší koleji stál vlak, který podle cedulek na vagónech mířil rovněž na Prahu. Můj údiv nad tím, že rychlík zastavuje na takové malé zastávce, se změnil v mírně zděšené podezření, když se průvodčí druhého vlaku pohodlně uvelebil na lavičce před nádražím a začal se opalovat. Náš vlastní průvodčí se objevil po cca deseti minutách a s úsměvem celému vagónu oznámil, že ve Všetatech po nějakém výpadku proudu nefunguje blíže nespecifikované zabezpečovací zařízení a že zde budeme stát blíže neurčenou dobu.
Průvodčí se rozvalovali na lavičce, vlaky vedle sebe bratrsky postávaly a čas pomalu plynul. Já si nejdříve na svém PDAčku ověřil, že se z Byšic žádným inteligentním způsobem nedostaneme, pak jsme si zahráli orientační hru "Kde tu mají záchod" a nakonec přišly na řadu časopisy. Kolem nás mezitím úspěšně rašily městské legendy ("Tady vedle teď říkali, že uhodil blesk do trafa, a snad už před pár hodinama nebo co. To asi jen tak nepojedem.").
Nakonec uplynula necelá hodina, když přednosta oznámil tu šťastnou zprávu, že nádraží Všetaty opět přijímá vlaky. Průvodčí se protáhli, rozloučili se, nastoupili a oba vlaky pokračovaly v cestě. Zbytek cesty strávil pan průvodčí s jízdním řádem v ruce a spekulacemi, kterým návazným spojem může ten a ten cestující zhruba pokračovat v cestě, když ten původní tu hodinu a půl pravděpodobně nepočká. To už se nás ale naštěstí netýkalo. V 17:32, přesně devadesát minut po pravidelném příjezdu, jsme dorazili do Neratovic a byli celkem rádi, že zbytek cesty domů už bude záviset pouze na našich nohou.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.